I tento rok sme se letěli podívat na pár týdnů domů do ČR a tak sme si cestu naplánovali tak, aby sme navštívili zase nějaká místa, kde sme ještě nebyli. A jelikož měli docela dobré ceny letenek, tak sme to letos vzali kolem celého světa. Z Austrálie do Ameriky, tam sme byli 10 dní, pak z Ameriky na 3 týdny do Evropy, z Evropy na týden do Asie a pak zase zpátky do Austrálie.
Jelikož sme toho po cestě docela dost nafotili, tak tento článek je jenom o pobytu v USA.
Ze Sydney sme letěli novým Airbusem A380 do Los Angeles. Tam sme si půjčili auto a jeli obhlídnout město. Tady moje foto na pláži Santa Monica Beach, kde se natáčel seriál Baywatch.
Nejdřív sme se vykoupali v oceánu (oproti Sydney byla voda docela špinavá a moc lidí se tam zrovna nekoupalo) a pak sme si prošli pláž a historické molo se zábavním parkem.
Ubytovali sme se ve čtvrti Hollywood, takže sme samozřejmě museli navštívit i Hollywood Boulevard a slavný chodník slávy s hvězdami slavných osobností filmu, televize a hudby. Tady Andrejka a hvězda jejího oblíbeného režiséra.
Chtěli sme si udělat i společné foto se známým nápisem Hollywood, ale zjistili sme, že je docela daleko a většinou špatně vidět. Tak aspoň tady jedna moje fotka a nápis v pozadí. Foceno je to z hvězdárny v Griffith Parku odkud byl super výhled na celé LA zahalené v mlze/smogu.
Po dvou dnech v LA sme vyrazili podél pobřeží na sever směr San Francisco. Cesta byla docela dobrá. Nejlepší byla zastávka na Pismo Beach, což je jediná pláž v celé Kalifornii, kde se dá jezdit autem po pláži, což sme samozřejmě museli využít a zajet se vykoupat.
Po cestě sme projeli i Silicon Valley a večer dorazili do San Francisca, kde sme byli domluvení s Andrejčiným známým ze Slovenska na večeři. A samozřejmě tam jezdili ty slavné tramvaje tažené lanem.
Druhý den sme navštívili slavný most Golden Gate Bridge, prošli trochu město, ale jinak nás San Francisco zas tak nenadchlo. Nakonec sme se ani nejeli podívat na vězení Alcatraz a radši vyrazili dál.
Naše další zastávka – návštěva Yosemitského národního parku (Yosemite National Park) byla asi nejlepší na celé dovolené. Bylo tam opravdu nádherně a výborný horský vzduch.
Celý park má přes 3000 km2, byl založen už v roce 1890 a je proslulý hlavně díky svým obrovským žulovým skaliskům, sekvojovým lesům a nejvyššímu vodopádu Severní Ameriky.
Autem sme se postupně dostali až do nadmořské výšky přes 3000 metrů, takže člověk tam vidí různé druhy rostlin, jak se postupně mění vegetační pásy a spousty jezer a jezírek.
Asi nejhezčí bylo Yosemitské údolí řeky Merced, ale bohužel tam taky byla spousta dalších turistů. Zde jsou k vidění nejznámější památky jako žulové stěny El Capitan a Half Dome. Nádherná byla procházka k vodopádům Bridalveil Falls, které vítr rozfoukává, takže padající voda vypadá jako závoj nevěsty.
Tady fotka jak sme si udělali piknik v údolí u řeky Merced.
Po cestě z Yosemit sme projížděli i kolem tajné letecké základny Area 51, ale žádné ufo sme neviděli.
Naše další zastávka bylo město hazardu uprostřed Nevadské pouště Las Vegas.
Bohužel sme nevyhráli žádný velký jackpot, jak sem měl naplánováno, ale i tak byly ty 3 dny, co sme strávili obhlídkou Las Vegas naprosto super. Hlavně Andrejce se tam velmi líbilo. Možná to bylo i tím, že sme sehnali velmi dobré ubytování v Hiltonu blízko hlavní ulice Las Vegas Strip.
Prošli sme většinu velkých kasín a jejich hlavní atrakce. A taky ochutnali místní speciality. Tady naše foto z kasina Luxor, které má tvar pyramidy a uvnitř je vše v egyptském stylu.
Z Las Vegas sme ještě letěli navštívit na pár dní našeho kamaráda do Texasu. Erik bydlí v Austinu, hlavním městě státu Texas. Město je docela moderní a díky velké univerzitě, je tam spousta mladých lidí, a přezdívá se mu hlavní město živé hudby. Počasí tam bylo neustále přes 30 stupňů, takže i zde se nám docela líbilo.
O víkendu nás vzal do města San Antonio, kde sme procházeli misie, které tu založili první španělští kolonizátoři a snažili se tu obrátit místní indiány na víru, vzdělat je a naučit je usedlému životu.
Taky sme si prohlídli pevnost Alamo, kde byla slavná bitva o nezávislost Texasu, když ho chtěli v roce 1836 zabrat Mexikáni. V centru města mají udělané cestičky kolem řeky, kde je spousta restaurací. Po super procházce sme si tam dali mexické pivo a k tomu nám hráli mexičani na kytary.
Takže celkově musím říct, že se nám výlet do USA velmi vydařil.
Díky mediálním masážím sem si myslel, že v Americe to teď jde od deseti k pěti a že tam bude vidět nějaká krize. Takže sem byl překvapený, že to vypadalo, že se většina má velmi dobře, všude moderní auta, obchody plné zboží (vše mnohem levnější než v Austrálii) a pořád tvoří dojem jedné z nejvyspělejších zemí na světě. Většina lidí byla docela milá a myslím, že by nebylo tak složité si představit, že by tam člověk bydlel.
Jenom sem byl docela překvapený, kolik bylo v Kalifornii a Texasu mexičanů a spousta nápisů už byla jen ve španělštině. Ale je pravda, že po pár dnech sme i my jedli většinou už jen mexické jídla.
Andrejka byla v USA poprvé a tak se jí tahle dovolená velmi líbila. A shodli sme se, že sme si měli naplánovat víc času na Yosemitský Parku, který byl na celé Americe nejlepší.
Dlouho dobu jsme sem nepřidali žádný příspěvek, tak si sem aspoň musíme zaznamenat naši návštěvu ve Featherdale Wildlife Parku, což je zoologická zahrada zaměřená na australská zvířata.
O této zoologické zahradě sme slyšeli spoustu chvály, ale přesto nám to trvalo přes 4 roky pobytu v Sydney než sme se sem vypravili. Vstupné je okolo 20 dolarů, ale ty zážitky za to určitě stojí.
V Sydney je hlavní zoologické zahrada Taronga Zoo, kde jsme byli již několikrát a která je blízko centra. A druhá je právě Featherdale Wildlife Park a nachází se asi 40km na západ od city.
Největším tahákem tohoto parku je to, že se tam člověk pohybuje mezi všemi nejznámějšími australskými zvířaty, a když se nebojí, tak si je může i pohladit a nakrmit.
Na začátku jsou klece s papouškama a pak už jsou hlavní atrakce koaly a klokani, které tam přitahují nejvíc lidí.
Většina koal je docela líná a převážně pořád spí, ale sem tam se najde nějaká aktivní a tu je pak radost pozorovat.
Než se vejde mezi klokany, tak se může za dolar koupit kornout s krmením. A to pak hned k člověku přihopkají a sem tam si přiběhnou zobnout i pštrosi emu. Tady foto Andrejky, jak krmí malé klokánky.
Další typické australské zvíře, které se tu dá dobře pozorovat (pokud teda není zalezlý ve své noře) je vombat. Ten má svůj vlastní výběh a je oddělený od lidí kvůli svým nebezpečným tesákům.
Taky je tam sekce domácích zvířat, co se chovají na farmách. A jsou tam všechny typické zvířata od prasat, koz a ovcí až po slepice, králíky a morčata. Tohle bylo určeno asi hlavně pro děti, ale i dospělý člověk neodolá.
Docela zajímavý byl taky výběh, kde byl tasmánský čert. Ten tam pořád běhal dokola jak šílený, ale nakonec nám ukázal i zuby.
Taky mě zaujal divoký pes dingo, který vypadal docela mile, ale nakonec sem se rozhodl mu tam tu ruku radši nestrkat.
Z dalších typických australských zvířat tam mají například krokodýly, tučňáky, spoustu různých hadů nebo taky guany, které si dával k večeři Krokodýl Dundee.
Ikdyž většina těchto zvířat se dá vidět i v Taronga Zoo, tak tady ve Featherdale Wildlife Parku jsou ve svém typickém prostředí a mají tu mnohem víc místa.
A hlavně si tu může každý krásně nakrmit a pohladit klokany i koaly, což by si člověk, když už je jednou v Austrálii, rozhodně neměl nechat ujít.
O velikonočním víkendu tady bylo 5 dní volno, tak sme si udělali výlet do tepla na sever a dojeli jsme až do Brisbane, tak to tady musím zdokumentovat.
Jelo nás celkem šest ve dvou autech. Vybrali jsme si cestu vnitrozemím přes Tamworth, kudy jsme ještě nejeli a kde byl menší provoz, ale zas to bylo delší.
Tady sme si udělali zastávku, kde byla nádherná vyhlídka. Zleva Lukáš, Libor, Andrejka, Maťo a Verča. A já jsem fotil.
První noc sme kempovali na tábořišti v Gibraltar Range National Park, kde sme si ráno udělali parádní výlet k vodopádům.
Tady sme se snažili vyšplhat, co nejblíž k vodě, aby se to dalo pěkně vyfotit.
Další velkou zastávku jsme si udělali v hippíckém městečku Nimbin. (O tom jsem už psal v článku o našem prvním výletě na Gold Coast.) Dokonce jsme tady v té hospodě potkali jednoho čecha, který kousek odtud žije už 40 let.
Pak jsme se s Andrejkou odpojili od ostatních a zajeli sme si obhlídnout hlavní město státu Queensland Brisbane, kde sme ještě nebyli.
Brisbane je třetí největší město Austrálie, má asi 2 miliony obyvatel a je pojmenované podle řeky, která tu protéká. Díky dobré ekonomické situaci (které hodně pomohl těžební boom) patří k jedněm z nejrychleji rostoucích měst v Austrálii a v roce 2050 by měl počet obyvatel dosáhnout skoro 5 milionů.
My sme prošli centrum města, dali si oběd, projeli se rychlotrajektem po řece a asi nejvíc se nám líbily botanické zahrady.
Brisbane má subtropické podnebí, takže se místní flora trochu odlišuje od té v Sydney. Tady se mi líbil tenhle strom, tak sem se musel nechat vyfotit
Po obhlídce města sme se zase vrátili kousek na jih a připojili se k ostatním. Ti nám mezitím zajistili ubytování v kempu blízko u oceánu, kde sme strávili skoro celý den.
Jak jde vidět, pláže tam byly velmi podobné jak na Gold Coast, kam sme se přesunuli další den, jenom tam nebylo tolik lidí a ty mrakodrapy 
.
A pak už sme postupně pokračovali podél pobřeží zpátky dolů do Sydney.
Samozřejmě sme se taky museli zastavit v městečku Byron Bay. To je vyhlášená turistická destinace pro mladé lidi z celého světa, kteří si tam užívají sluníčka, pláže a surfování. A díky tomu je tam velmi pohodová atmosféra. My sme si tam s Lukášem půjčili surfy a taky si tam zařádili ve vlnách.
V pozadí jde vidět maják, který sme si taky nemohli nechat ujít, protože je na nejvýchodnějším cípu Australské pevniny a je z něho nádherný výhled po okolí.
V Byron Bay sme si pak ještě dali dobrou mexickou večeři a vyrazili na zpáteční cestu do Sydney.
Tak sem tady na blog bohužel už zase dlouhou dobu nic nepřidával, tak se to zas pokusím trochu dohnat.
Asi největší a nejradostnější událost od posledního příspěvku je ta, že jsme se konečně po víc jak ročním čekání dočkali a bylo nám uděleno Permanent Residency (PR) neboli trvalý pobyt v Austrálii.
Docela se člověku uleví, když po té obrovské spoustě vyřizování a velmi dlouhém čekání a nejistotě vám to imigrační úřad nakonec schválí. Do Austrálie se chce poslední dobou dostat čím dál více lidí z celého světa (ať už kvůli lepší životní úrovni, pohodovějším lidem nebo příjemnému podnebí) a tak i podmínky pro PR postupně ztěžují a vybírají si, koho přijmou a už to není tak jednoduché jak před lety. Funguje zde bodový systém, kde se hodnotí spousta faktorů jako věk, vzdělání, znalost angličtiny, zaměstnání, praxe atd. Nejlíp jsou na tom lidi z žádaných oborů jako IT, účetnctví, ale i stavebnictví nebo medicíny.
Taky sme získání PR důkladně oslavili a teď máme dalších 5 let na to, aby sme se v klidu rozmysleli, jestli tu chcem žít dál.
Ještě sem musím přidat pár fotek, jak tu byli za náma na návštěvě rodiče, aby to nevypadalo, že s náma byli jenom na Zélandu.
Tohle je fotka, když sme jeli kempovat do Jervis Bay – já, Andrejka a taťka na procházce na pláži Bherwerre Beach.
Počasí se nám velmi vydařilo. Takže sme spoustu času trávili u vody. Tady naši na Hyams Beach, nejbělejší pláži na světě.
A ještě moje fotka, jak se vracím ze šnorchlování s nádhernou mušlí.
Taky sme tam navštívili místní botanické zahrady, tak ještě fotka mě s taťkou v Australské buši.
A jelikož už tady pomalu definitivně končí léto a začíná se ochlazovat, tak sem musím ještě přidat fotky, jak sme si udělali s Andrejkou krásný výlet podél pobřeží v Sydney.
Šli jsme postupně podél čtyř pláží a tak sem se musel na každé vykoupat.
Začali sme na Clovelly Beach, protože se tam dá docela dobře parkovat. Já sem si tam byl i zašnorchlovat a Andrejka se zatím slunila.
A postupně sme šli podél pobřeží na sever. Šlo se i kolem hřbitova, kde je udělaná pěkná cestička a taky si tam člověk může doplnit vodu, což je v tom vedru hodně důležité a člověka potěší, že tam myslí i na tohle.
Další koupací zastávka byla na Bronte Beach a byly docela velké vlny, což bylo super.
Pak následovala Tamarama Beach, kde už se mnou šla do vody i Andrejka. A taky tam zrovna hráli beach volleyball, který se tu postupně stává víc a víc populární.
A nakonec sme dorazili až na Bondi Beach, asi nejznámější pláž v Sydney. Tam sme si dali oběd, vykoupali se a vyrazili zase podél pobřeží zpátky.
Když sme šli kolem útesů, tak tam zrovna vlny hodily jednoho plavce na skálu a rozbil si docela dost hlavu. Jeden záchranář tam hned doběhl a ovazoval mu to a během pár minut už tam byl i vrtulník a tak sme pozorovali, jak je oba vyzdvihoval z útesů a v pozadí Bondi Beach.
To byla docela zajímavá podívaná a takové pěkné zpestření i jinak parádního výletu.
Krátce po návštěvě sestry nás pro změnu doletěli navštívit i rodiče. A protože v Austrálii už to docela znají a ještě se blížily Andrejčiny kulaté narozeniny, tak sme se rozhodli vyrazit na Nový Zéland.
Protože sme neměli zas tak moc času, tak sme se rozhodli procestovat jenom severní ostrov. Asi nejvíc se nám líbilo údolí, kde natáčeli Hobití vesničku z Pána prstenů (Hobbiton).
Teď tam právě natáčí další díl s názvem Hobit, který bude v kinech až někdy v prosinci a do té doby se bohužel nesmí uveřejňovat žádné fotky s těma hobitíma domečkama. Musím říct, že to místo vybral Peter Jackson opravdu dobře a krajina je tam doslova pohádková.
Vlastník té farmy se domluvil s filmovým studiem a teď tam dělají pro turisty zájezdy. Byli tam na obhlídce fanoušci Pána prstenů snad z celého světa a někteří asi znají celý film i knížku nazpaměť. Po prohlídce údolí a domečků nám na ovčí farmě ještě ukazovali, jak se stříhají ovce. Tady foto jak sme dávali jehňátkům mlíko z flašky.
Hned po příletu sme si půjčili auto a navštívili jednoho známého z Břeclavi, co s náma jezdil na vodu a který teď na Zélandu žije a tak nám doporučil, co si na severním ostrově nesmíme nechat ujít.
Tady foto s rodiči a za náma Lake Taupo, největší jezero na Novém Zélandu, kde sme jeden den kempovali a koupali se, a kde byla nádherně čistá voda.
Potom sme zamířili do nejstaršího národního parku na Zélandu Tongariro National Park, kde mají tři aktivní sopky. My sme tam vylezli na jednu z nich – Mount Ruapehu, která má skoro 2800m. Je tam velké lyžařské středisko, takže sme se velkou část cesty svezli lanovkou. Nahoře to lezení šlo už mnohem hůř a všude byl sopečný popel, který docela klouzal.
Tady Andrejka u ledovce a dole vzadu jde vidět vrchní stanice lanovky a úplně dole parkoviště.
Ikdyž bylo zrovna léto, tak v horách byla docela zima. Celá hora byla většinou zahalená v mracích, ale jak sme vylezli výš, tak ustoupily a docela se i oteplilo. Pokud by se někomu zdála ta nehostinná krajina povědomá, tak možná proto, že se tady taky natáčel Pán prstenů a tohle je Mordor.
Taky sme si nemohli ujít asi nejznámější část severního ostrova, což je okolí jezera Rotorua, kde je pořád plno geotermální aktivity. Všude spousta termálních pramenů, gejzírů a jezírek s bublajícím bahnem.
Tady fotka Andrejky s našima ve Wai-O-Tapu geothermal wonderlandu, kde to bylo docela zajímavé, ale jak jde vidět, tak to tam i pěkně smrdělo.
A tady ještě naše foto u gejzíru Lady Knox, do kterého každý den v 10.15 hodí trochu mýdla a gejzír pak začne stříkat až 20m vysoko a trvá to asi hodinu. To se mi docela líbilo, akorát tam na tu show bylo hodně lidí.
Taky sme se ubytovali přímo v kempu, kde vyvěral termální pramen s vodou, která má 98 stupňů a z toho každý den napouští tyhle termální bazénky. Večer když se ochladilo, tak si člověk vlezl do horkého bazénku a díval se na tu nádhernou zeleň kolem. To se nám moc líbilo.
U městečka Rotorua sme navštívili i historickou vesnici domorodých obyvatel. Docela mě překvapilo, jak byly ty chýše a domečky malé, protože typičtí Maoři i Maorky jsou naopak obrovští.
Do toho domu za náma se naopak museli vejít pohodlně. To je velký sál, kde se konaly porady před válečným tažením.
Ještě si sem musím na památku přidat nějakou fotku, jak sme krásně kempovali přímo u pobřeží oceánu.
A určitě tu nesmí chybět nádherná vyhlídka z vrcholku hory Mount Maunganui. Ta je taky sopečného původu a měří 232m a z vrcholku jde vidět nádherně na všechny strany a hlavně na nádherné pláže a městečko dole.
Každý Novozélanďan by tam prý aspoň jednou za život měl vylézt. A opravdu to stojí za to.
Na severu ostrova jsme ještě projeli poloostrov Coromandel, kde mají nádherné pobřeží a připomínalo mi to australskou Great Ocean Road. Z té spousty fotek sem musím dát aspoň tuhle jeskyni Cathedral Cove, kam sme jeli na lodi na obhlídku.
Docela nám ta dovolená na Zélandu rychle uběhla, ale musím říct, že se velmi vydařila. Příroda je tam opravdu nádherná, všechna voda i vzduch všude nádherně čistý a oproti Austrálii se mi Nový Zéland zdál nádherně zelený.
Na konci prosince k nám přijela na návštěvu moje sestra s jejím manželem a za ním ještě přiletěl jeho brácha z USA. Takže sme si naplánovali dovolenou a vyrazili po Austrálii.
Zuzka s Davidem to měli zároveň jako svatební cestu v Austrálii.
Nejdřív strávili pár dní u nás v Sydney. Podívali se po městě, na Harbour Bridge a Operu. A taky si užívali u nás na pláži na Maroubře. Tady všichni tři na fotce.
Potom vyrazili podél pobřeží na sever a my sme zatím doma s Andrejkou a spolubydlícíma oslavili Vánoce. Samozřejmě jsem musel vyrazit i na Štědrý den na surf.
A potom sme s Andrejkou vyrazili na sever, aby sme je dohnali. Ujeli sme asi 400km a zjistili, že všude na severu prší a podle předpovědí se to ani nemělo vylepšit. Nakonec se z toho vyklubaly pro Austrálii nejhorší povodně za 50 let a pod vodou se ocitla plocha větší než Německo s Francií dohromady.
Tak sme samozřejmě změnili plány a rozhodli se jet pro změnu na jih (stejně jako loni) . Zastavili sme se ještě na pláži a na majáku u Seal Rocks, kde se nám velmi líbilo, takže tam určitě ještě někdy vyrazíme. Tady Andrejka a v pozadí Seal Rocks, což jsou útesy, kde žijí tuleni a taky často bouraly lodě a tak tam postavili tenhle maják.
Po cestě sme to vzali ještě přes vinný kraj Hunter Valley a nakoupili na cestu trochu tekutin. Tady nás Broněk na památku vyfotil – David, Zuzka, Andrejka, já a sudy vína.
Potom sme postupně jeli na jih. Zastavili se v Kiamě na Blowhole, kde za příznivých mořských podmínek voda vystřikuje dírou v zemi až 25m vysoko. Tentokrát to bylo kolem 10m.
A nocleh sme si vybrali v kempu na pláži Pebbly Beach, kde je nejenom nádherná příroda a super koupání, ale v kempu se volně pohybují klokani a když má člověk štěstí, tak je může vidět i surfovat ve vlnách.
Další přespání jsme si dali u 151km dlouhé pláže 90 Mile Beach, ale letos tam to koupání nebylo zas tak dobré a ještě tam bylo strašně komárů.
Jeden den sme strávili v Lakes Entrance, kde sme se koupali, hráli minigolf a ochutnali místní mořské úlovky. Tady foto průlivu, kde se voda z jezera vlévá do oceánu.
A postupně sme se dostali až k nejlepšímu místu celého výletu – Wilsons Promontory, kde sme byli i loni a letos sme tam strávili 3 dny a oslavili i Silvestr.
Nádherná příroda, super pláž a krásné počasí. Jedním slovem – pohoda.
Taky jsme si udělali výšlap na horu Mount Oberon, 533m nad mořem.
Odkud je nádherný výhled na pláže i kemp, kde sme bydleli. Bohužel bylo zrovna trochu pod mrakem.
Pohled na pláž, kde se řeka Tidal River vlívá do oceánu a když je příliv, tak zas slaná voda teče opačně proti proudu řeky nahoru.
Potom sme opět vyrazili na cesty do Melbourne a do městečka Torquay, kde se tvořila historie australského surfingu, tak jsem tam musel navštívit muzeum. A taky na jeden den na Great Ocean Road.
Já s Andrejkou sme se pak už museli vrátit do Sydney a sestra s bráchama to ještě vzali přes hlavní město Canberru a taky hory Snowy Mountains, kde taky vylezli na nejvyšší vrchol Austrálie (článek o našem výstupu zde).
Po návratu zpátky do Sydney si ještě užívali letního počasí a chodili sme na pláž hrát beach volleyball.
Myslím, že se nám výlet velmi vydařil a tak budou mít na svatební cestu spousty výborných vzpomínek.
Víkend před Vánocema sme byli na super volejbalovém turnaji a taky sme si nemohli nechat ujít koncert, když zas do Sydney zavítala irská skupina U2.
Ještě s Liborem sme vymysleli, že by se před Vánocema mohla udělat nějaká sportovní akce. Naplánovali sme turnaj v nohejbale, ve volejbale, stolní tenis a další doprovodné hry a na závěr večerní turnaj v pokeru. K tomu prasátko na grilu a čepované pivo.
Jako nejvhodnější místo sme vybrali český Sokol v Sydney, kde jsou nejlepší prostory a mají s organizováním turnajů bohaté zkušenosti. Jediná nevýhoda je, že je tam docela špatné dopravní spojení, a tak sme odhadovali, že tam asi nepřijde moc lidí.
Celou akci sme nazvali Československá sportovní i společenská pohodička v Sydney. Takhle vypadalo venkovní občerstvení a grilovalo se tu prasátko.
Dopoledne se hrál nohejbal a odpoledne volejbal.
Na oboje se sešlo asi 7 týmů, takže to bylo super. V nohejbalu sme skončili třetí až čtvrtí, ale volejbal sme nějakým zázrakem vyhráli, takže o dobrou náladu bylo postaráno.
Tady večer jak se dojídalo prasátko. Nikdo nechtěl čekat na talířek a jedlo se rovnou z grilu.
A fotka z večerního pokerového turnaje, kde sem se dostal aspoň k finálovému stolu. Hra byla výborná, ale bohužel tím trochu uvadla ostatní zábava. Ale to možná bylo i tím, že předčasně došlo čepované pivo.
Vedle se slavilo a hrálo na kytary až do pozdních hodin. Bohužel sem tam toho moc nenafotil, ale celkově myslím, že se pohodička i přes pár měnších problémů docela povedla a většině se tam náramně líbilo.
Minulý týden sme taky byli tady v Sydney na koncertu U2. A tak si to tu musím určitě zaznamenat.
Jednalo se o jejich celosvětovou 360° Tour, ale bohužel například v ČR vůbec nekoncertovali. V Sydney to bylo na stadionu v Olympic Parku a přišlo kolem 80.000 lidí, takže atmosféra byla úplně parádní. Celá show byla docela promakaná a měli tam i super osvětlení. To za mnou na fotce je konstrukce nazvaná "Claw", překonala světový rekord na největší koncertní podium.
A na závěr na památku ještě jedna moje fotka s výhledem na Sydney city, Harbour Bridge a Operu.
Tak už je to zase další rok od našeho příletu k protinožcům na jižní polokouli. Když sme před těma 4 lety odlítali do Austrálie, tak si ani na okamžik nikdo z nás nepomyslel, že by sme tu mohli zůstat takhle dlouho.
A kdyby nám tehdy někdo řekl, že tam budeme v té Austrálii přes 4 roky, tak by sme snad radši ani nikam neletěli. V té době by mě ta představa opustit rodinu a všechny kamarády na tak dlouhou dobu asi pořádně vyděsila.
Na druhou stranu sme se každé léto zaletěli na měsíc podívat domů a díky internetu je člověk vlastně ve spojení s rodinou po celý rok, takže se mi ani nezdá, že by sme byli nějak odloučení. A nejlepší je, že možnost vrátit se domů do ČR máme pořád a tak se můžem kdykoliv rozhodnout, až nás to tu přestane bavit.
Jinak samozřejmě čím sme tu delší dobu, tak mi to tu přijde čím dál lepší. Nejdřív tady všichni začínají skoro od nuly. Člověk neví, kde bude bydlet a co bude dělat, ale postupně se to zlepšuje ve všech oblastech života. A i když to porovnám s tím, jak to bylo ještě před odletem v ČR, tak teď sme na tom definitivně mnohem lépe.
Například co se týče zdraví, tak sme na tom ani v ČR nebyli nikdy špatně, ale Austrálie to ještě zlepšila. Musím říct, že za celé 4 roky sme tu nebyli skoro nemocní. Asi je to tím přímořským počasím, lepší stravou, sportováním a taky pozitivnějším myšlením. Většina lidí se tu na vás usmívá, rádi vám pomůžou a určitě se tolik neřeší, kdo si zas co nového pořídil.
Stejně tak je lepší i náš vztah s Andrejkou. Docela dost lidí nás dopředu varovalo, že pobyt v Sydney končí u spousty lidí rozchodem, protože tady řeší úplně jiné situace než doma, potkají tu spoustu nových lidí a celkově je to ze začátku pro vztah náročnější. My sme spolu už byli docela dlouho a žili sme i v jedné domácnosti, takže nás to spíš utužilo. A dokonce sme to letos potvrdili svatbou .
Taky teď máme výrazně víc kamarádů a známých všude po světě. Nejvíc se tedy pořád stýkáme s Čechy a Slováky, a tím, že nás něco stejného spojuje, tak asi ta mezilidská vazba vznikne rychleji a je silnější, než by vznikla se stejnými lidmi doma.
Myslím, že i z hlediska seberealizace jsme na tom mnohem lépe. Na začátku sem vůbec nečekal, že by sme procestovali tolik různých zemí, že se tu v tak krátké době vypracuju na velmi dobrou pozici v práci a pak ji dokonce opustím, abych začal sám podnikat. A dokonce i to studium na univerzitě mě tu bavilo víc než doma. A už vůbec sem nečekal, že by tenhle blog chtěl číst i někdo jiný než blízká rodina a známí.
Z hlediska prosperity byl ten nárůst za 4 roky asi nejvíc vidět, protože to se dá lehce měřit a člověk tu vlastně začíná úplně od nuly. Postupně sme tu vystřídali několik aut, pak k tomu přibyly ještě i firemní. I bydlení sme postupně vylepšovali a teď už bydlíme v nájmu blízko pláže v rodinném domku, který tu stojí víc jak milion dolarů. A platově sem taky šel postupně nahoru, až sem se dostal k hranici, že člověk zjistí, že ta výška platu není zas tak důležitá a radši sem se rozhodl jít do finanční nejistoty vlastního podnikání, ale být svůj vlastní pán.
Když to shrnu oproti srovnání, co sem psal po 3 letech v Austrálii, tak je to velmi podobné, jenom nám přibylo spoustu nových zážitků.
Strávili sme Vánoce na překrásném Fiji, proletěli se vrtulníkem nad Great Ocean Road, udělali si výšlap na nejvyšší horu Austrálie, podívali sme se do Singapuru, měli výbornou svatbu v ČR a svatební cestu v Thajsku, podívali se do Adelaide a na spoustu dalších míst po Austrálii a taky sem se zas trochu zlepšil v surfování.
Samozřejmě bych nechtěl, aby si teď lidi mysleli, že je to tu všechno jenom snadné, protože to tady na blogu vyznívá všechno tak optimisticky. A jsem si samozřejmě vědom, že ne každému se v Austrálii líbí nebo daří, tak jak zrovna nám.
Těžko říct, co by se dělo, kdyby sme do Austrálie nikdy neodjeli, ale musím říct, že to rozhodnutí se sem podívat stále považuju za jedno z nejlepších v životě.
Naše rozhodnutí zůstat v Sydney, pozorování velryb a výlet do Bathurst.
Po dlouhém rozmýšlení sme se nakonec rozhodli, že se nebudeme stěhovat do Adelaide a zůstaneme dál v Sydney. Obě varianty měly spoustu pro i proti a bylo to docela těžké rozhodování. Nakonec rozhodlo to, že se tu naskytla příležitost ke koupi malé dopravní firmy. A možnost řídit svou vlastní firmu byl už dlouho můj cíl.
A tak sem dal výpověď a po 3 letech s těžkým srdcem opouštím práci, ve které sem se postupně propracoval na dobrou pozici a která mě většinu času bavila a ještě byla velmi dobře placená. A teď teda ještě s jedním partnerem začínáme nejisté období vlastního podnikání v Austrálii. Ale docela se na to těším .
Jinak tu teď v Sydney bylo zase období velryb, které táhnou ze severu zpátky na jih a tak kdykoliv byl čas, tak sme vyrazili na útesy a pečlivě pozorovali hladinu.
Nejdřív je to docela složité nějakou velrybu vůbec zahlídnout. Ale postupem času se člověk naučí rozeznat velrybu podle výstřiku, když vydechuje a potom už není moc složité čekat na nějaký efektní výskok nebo plácnutí ocasem.
Některé dny sme neviděli žádnou, ale někdy stačilo vidět jenom kousek toho obrovského hřbetu, jak proráží hladinu a hned to u člověka způsobovalo pocity euforie. A když se pak poštěstilo vidět, jak třeba dovádí matka s mláďaty jenom kousek od útesů, kde sme stáli, tak to bylo naprosto úžasné.
Bohužel se nám žádnou nepodařilo dobře vyfotit. Tak aspoň fotka, jak se nám poštěstilo narazit tady v Sydney na tuleně, který se taky parádně předváděl.
A tady ještě jedna pobřežní fotka, jak sme byli jednou s Liborem a Zdenou chytat ryby.
Taky sme si udělali výlet do městečka Bathurst, což je nejstarší vnitrozemní město Austrálie. Má asi 30 tisíc obyvatel a leží asi 250 km na západ od Sydney v údolí za Blue Mountains.
Tady naše foto v parku v centru města.
V Bathurst se vyplatí navštívit místní Muzeum fosilií a nerostů, kde mají obrovskou sbírku všech různých kamenů včetně například zlata, které se v okolí Bathurst těží dodnes. Nejzajímavějším exponátem pro mě byla kompletní kostra Tyranosaura Rexe, prý jediná na jižní polokouli.
Jinak je Bathurst známý především díky automobilovým závodům. Mají tu závodní okruh na kopečku Mount Panorama, odkud je nádherný výhled na celé město. A když nejsou závody, tak je okruh volně přístupný veřejnosti a tak sme tam samozřejmě museli jet vyzkoušet i naše fáro.
A ještě na závěr jedna naše společná fotka s Andrejkou, aby šlo vidět, jak je to na jižní polokouli opačně s ročním obdobím. Když je v Evropě podzim, tak tady v Austrálii kvetou nádherně stromy.
V práci jsem dostal nabídku na povýšení, ale s podmínkou, že se přestěhujeme do Adelaide. A tak se nám podařilo navštívit australský stát Jižní Austrálii a jeho hlavní město Adelaide. Jižní Austrálie byl poslední stát pevninské Austrálie, kde sme ještě nebyli.
Adelaide je s 1,3 milionem obyvatel pátým největším městem Austrálie. A na rozdíl od ostatních australských měst, nebylo založeno jako trestanecká kolonie, ale jako plánovaná provincie pro svobodné občany, kde budou mít lepší život než v Evropě.
Založeno roku 1836, Adelaide bylo od počátku detailně naplánováno a díky tomu jsou tam všechny ulice kolmé, velké veřejné prostory a celý střed města obklopují parky. A celé centrum působí velmi pěkně.
I doprava díky tomu funguje mnohem lépe než třeba v Sydney.
V Adelaide byl od začátku důraz na svobodu náboženství a další občanské svobody. Díky tomu se sem přistěhovali různé náboženské skupiny, co byly v Evropě pronásledovány a Adelaide díky spoustě různých kostelů získalo přezdívku City of Churches (město kostelů).
Protože sme v Adelaide nikdy předtím nebyli, tak aby sme se mohli rozhodnout, jestli se budem stěhovat, tak nám s Andrejkou zaplatili letenky a na 5 dní hotel, aby sme zjistili, jestli se nám tam líbí. Ubytovali nás přímo na pobřeží ve čtvrti Glenelg v hotelu s nádherným výhledem na pláž.
Adelaide leží v zálivu, takže tam bohužel nejsou žádné vlny a ani voda není tak čistá, jak v Sydney.
Za vlnama a otevřeným oceánem sme si udělali výlet 80 km na jih do městečka Victor Harbor.
Tam sme šli na ostrůvek Granite Island, kde bydlí tučňáci a kam vede úzký most, po kterém jezdí koněm tažená tramvaj.
Taky sme se byli podívat v Cape Jervis, odkud jezdí trajekty na ostrov Kangaroo Island, třetí největší australský ostrov. Ale na ostrov sme nakonec nejeli.
Byli sme se podívat i v Port Adelaide, což bylo založeno jako přístavní městečko a kudy připlula většina lidí do Adelaide. Teď už je to městská čtvrť, součást hlavního města, ale je tu k vidění spousta starých budov v koloniálním stylu.
Samozřejmě, kdo už je jednou v Adelaide, tak si učitě nesmí nechat ujít výlet do údolí Barossa Valley, jednoho z nejstarších a nejslavnějších vinařských regionů v Austrálii .
Na rozdíl od ostatních australských vinařských oblastí, kde měli vliv Britové, tahle byla nejvíc ovlivněna přistěhovalci z Německa.
Mě se nejvíc líbily vinice, kde se pěstuje víno značky Jacob's Creek, pojmenované podle místního potůčku.
Tohle asi nejúspěšnější australské víno, se vyváží do víc jak 60 zemí světa a mimo jiné sponzorují i tenisový turnaj Australian Open.
A v Barosa Valley mají i super turistické centrum, kde se dá dozvědět spousta informací o jejich víně, historii a hlavně i ochutnat spousta druhů.
Musím říct, že se mě i Andrejce v Adelaide moc líbilo a právem se toto město umísťuje v první desítce Nejlepších měst k životu na světě.
Ale rozhodnutí, jestli teda opustit Sydney a přestěhovat se do Adelaide nebude vůbec lehké...
Naši druhou půlku svatební cesty sme strávili na největším thajském ostrově Phuket.
První půlka byla poznávací v Singapuru a druhá půlka odpočívací v Thajsku na místě, kde už sme byli před dvěma lety. Takže sme tam už většinu věcí znali a jenom si víc užívali.
Oproti Singapuru tu jsou mnohem nižší ceny a tak sme si toho mohli i víc dovolit. A tak i hotel jsme si vybrali luxusnější. Tady moje foto v hotelovém bazénu.
Bydleli sme opět na pláži Patong Beach, kde se nám to líbilo asi nejvíc. Je tam sice i nejvíc turistů, ale zase je tam dobrý výběr jídla, levného nakupování a divoký noční život.
Na celých 6 dní sme si půjčili motorku a opět projeli skoro celý ostrov. Samozřejmě sme se museli zajet podívat, jak pokračují práce na stavbě největší sochy sedícího Budhy na světě.
Socha už je skoro hotová, ale ještě jim zbývá dodělat celý spodek. Tak sme měli radost, jak jim to pěkně jde a opět sme jim na to trošku přispěli.
V Thajsku je samozřejmě super taky jejich výborné a levné jídlo. V téhle restauraci nám chutnalo asi nejvíc a ještě se super výhledem na indický oceán, ale na fotce to bohužel moc nejde vidět.
Když je v Evropě léto, tak v Thajsku je období dešťů, takže sem tam sme měli i zataženo a sem tam tropický déšť. Ale pořád bylo krásně teplo a i oceán byl nádherně teplý.
Původně sme plánovali, že zase pojedem na jeden den na Phi Phi Island, ale nakonec sme to vynechali a radši cestovali na motorce po celém Phuketu. Projeli všechny místa, kde sme už byli a taky většinu těch, kde sme ještě nebyli.
Taky jsem musel vyzkoušet, jaké to je, nechat se zaživa sežrat rybama. Malé rybky okusujou mrtvou kůži a pomáhají prokrvení a je to prý super relax. První dvě minuty sem myslel, že to ani nevydržím, ale pak to bylo v pohodě a na konci jsem měl krásně hladké nohy![]()
![]()
.
Jinak byla svatební cesta/dovolená v Thajsku opět naprosto báječná a su rád, že sme tam zajeli. Dokonce i let se mi líbil, protože sme letěli novým Aibusem A380.
Všude levno, nádherné počasí, teplý oceán a krásná tropická příroda.
A čerstvě useknutý kokosový ořech na pláži..., už jen kvůli tomu bych tam jel hned znovu.
Po cestě zpět do Austrálie sme si udělali 5 denní zastávku v Singapuru, kam sem se toužil už dlouho podívat.
Singapur je jedním z nejvyspělejších a nejbohatších městských států na světě. A po naší návštěvě Hong Kongu a Macaa byl dalším místem na řadě, které sem chtěl navštívit.
Díky své strategické poloze tu vznikl jeden z největších přístavů na světě a tak byla tato britská kolonie vždy bohatá. Ale po získání nezávislosti v roce 1965 je na tom ještě líp. Asijský tygr, čtvrtý nejbohatší stát na světě, čtvrté největší finanční centrum na světě, druhá nejhustší populace na světě a skoro polovinu z jeho 5 milionů obyvatel tvoří pracovití cizinci.
Na obrázku je panorama Singapuru a v popředí kasino Marina Bay Sands ve tvaru lodě, které bylo dostavěno teprve před měsícem a taky budova, co se mi v Singapuru nejvíc líbila.
Samozřejmě sme si nesměli nechat ujít Singapurské ZOO, které díky svým otevřeným výběhům patří k nejlepším zoo na světě. Singapur leží skoro přímo na rovníku a tomu odpovídá i tropické počasí. Nás v ZOO zastihla pravá tropická bouřka, takže ze ZOO se mi nakonec nejvíc líbil právě déšť. Jak kdyby někdo začal seshora lít kýble s vodou.
Další atrakcí, co jsme si nemohli nechat ujít bylo největší vyhlídkové kolo na světě, pod kterým se letos navíc jely závody Formule 1.
Největší vyhlídkové kolo na světě má v nejvyšším bodě 160m a jde z něj vidět krásně celé město. Při dobrém počasí jde dokonce vidět na jih přes úzký průliv až do Indonésie a na sever do Malajsie.
Andrejka měla v kabince nejprve obavy, ale pak se dokonce takhle statečně přiblížila až ke sklu. A za ní jde vidět opět budova kasina.
Další den sme se vypravili na ostrůvek Sentosa, kde si Singapuřani vybudovali zábavní parky a plážové resorty.
Mě tam ovšem nejvíc nadchla pevnost Siloso, která sloužila Britům na obranu Singapuru. Prohlídkou a čtením historie sme tam strávili půl dne.
Za druhé světové války byl Singapur považován za nedobytný, ale Japoncům se jej chytře podařilo dobýt z Malajsie. Byla to největší britská kapitulace v historii, z které už se nevzpamatovali a byla i počátkem nezávislosti Singapuru.
V Singapuru žijí početné menšiny cizinců, přičemž největší tvoří Číňané a Indové a tak zde vznikly typické čtvrti jako China Town a Little India, které se určitě vyplatí navštívit.
Na Singaporu mě nejvíc zaujalo, že tam díky velmi přísným pravidlům je všude neuvěřitelně čisto a skoro zde neexistuje kriminalita. Na každém rohu je spousta kamer a za sebemenší prohřešek jsou obrovské pokuty. Jsou tu dokonce tělesné tresty a za drogy je tu trest smrti. A v celém Singapuru jsou zakázané žvýkačky a nikde se neprodávají.
Taky dopravní systém v Singaporu je velmi promakaný, včetně moderního ale levného metra a mýtného do centra města. Kvůli velké hustotě obyvatel je tu vlastnictví osobní auta nejdražší na světě, ale funguje to.
Další nepřehlédnutelnou věcí, které si v Singapuru člověk hned všimne, je spousta obchodních center. Nakupování je v Singapuru asi nejrozšířenější formou trávení volného času a tolik obchodů jsem snad v životě neviděl.
A na závěr ještě foto, jak sem byl nahoře v mé oblíbené budově kasina Sands, kde jde z vyhlídkové plochy vidět nádherně na všechny strany. A taky jde vidět obrovský přístav, spousta obrovských lodí kotvících v zálivu a taky spoustu stavební činnosti, jak Singapore dál roste.
Žít bych v Singapuru asi nechtěl, ale velmi se mi tam líbilo a ve většině věcí je vzorem pro všechny, jak mají věci správně fungovat.
Tak sem si udělal zatím nejdelší pauzu při psaní tohoto blogu a toto je můj první příspěvek psán už jako ženatý.
Návštěva ČR byla opět vynikající. Výborná rozlučka se svobodou a potom svatba. Takže sme ani moc nemuseli nikam jezdit po návštěvách a celá rodina a všichni známí přijeli za náma. A skoro po celou dobu panovalo doma tropické počasí – 35 stupňů.
Jinak pár věcí, co mě zase doma nejvíc překvapilo: Nikde žádné velké změny, vše je víceméně při starém. Jenom všude za ten rok vyrostla spousta slunečních elektráren. A taky mě opět překvapil ten rozdíl v chování na silnicích.
Za první prodloužený víkend zemřelo v ČR na silnicích 26 lidí. To byl docela mazec. A pokaždé, když sme někam jeli, tak sem pozoroval spoustu lidí, nad jejichž řízením sem jen nevěřícně kroutil hlavou.
Na začátku sme měli nejvíc práce s organizováním svatby. Andrejka si už před lety vybrala zámek v Lednici.
Datum bylo stanoveno na sobotu 17.7.2010. Počasí se víc než vyvedlo – slunečno, 36 stupňů a večer parádní bouřka. Naštěstí byl obřad v rytířském sále (na obrázku za náma), kde bylo chladno, protože původně sme to plánovali na louce před zámkem, ale to by sme v tom vedru asi nepřežili.
Původně sem sem nechtěl žádné fotky ze svatby dávat, ale pak sem usoudil, že když už si to někdo bude číst, tak je budou zajímat i fotky a my to budem mít na památku i na blogu.
Tak tady pár dalších svatebních fotek:
S Lednickým minaretem.
A zámecký park a skleník.
Takže k Lednicko-Valtickému areálu, který se mi líbil už od dětství, sem teď získal nový vztah a rád bych tímto poděkoval rodu Lichtenštejnů, že to postavili, tak blízko mého bydliště 
.
Jinak sme přivezli všem 90 svatebním hostům i dárek z Austrálie, takže odpolední oslava se vedla i trochu v Australském stylu a u moravské cimbálky sme tancovali v kloboukách z jižní polokoule.
Prostě pobyt doma se nám velmi líbil, ale rozhodli sme se, že budem v Austrálii ještě minimálně jeden rok.
A velmi se povedla i následná svatební cesta – 5 dní v Singaporu a 6 dní v Thajsku. Do Singaporu sem se už dlouho těšil a tak si popsání zážitků nechám na další příspěvek.
Tak dneska odlítáme přes Singapore domů do ČR, kde budeme mít svatbu. Tak si sem musím zapsat, jak sme se tu v Austrálii loučili se svobodou.
V Sydney už je zima v plné síle a je to docela znát. Přes den je většinou hezky a kolem 18 stupňů, ale v noci teď byly teploty i kolem mínus 3. A k tomu sem tam ještě prší a kolem 6 hodiny je tma.
Ale jinak je to tu pořád super .
Andrejka si po návratu z Číny našla jinou práci zase v obchodě s oblečením a má to teď mnohem blíž. Já sem to teď v práci měl docela náročné, protože sme museli dokončit jednu opravu než odletím do ČR, tak ani moc nebyl na nic jiného čas. Jenom trochu o víkendech.
Minulý víkend sme byli na povedeném výletě s Pavlem a Jirkou v Blue Mountains chytat ryby. Ale ulovili sme jenom jednoho pstruha.
A předtím sme měli tady u nás na baráku rozlučku se svobodou. Pořídili sme české pivo, holky napekly a my celý barák krásně vyzdobili.
Bylo nás docela plno, ale barák je velký tak sme se vešli.
Dokonce sme to měli i s vydařeným kouzelnickým vystoupením.
Takhle to vypadalo venku, kde se čepovalo pivo. Odhadl sem to správně a za celý víkend se vypilo všech 300 piv.
Taky se hrál fotbálek, ale bohužel se potom rozbil.
A druhý den ráno sme se zbytkem lidí vyrazili na útesy na pláž.
Do vody ale překvapivě nikdo nešel.
Musím říct, že celkově byla naše Australská rozlučka velmi vydařená. A to nás ještě čeká jedna v ČR.
Dneska odlítáme do Singapuru, kde budem 3 dny a kam se velmi těším. A potom 3 týdny doma v ČR, kde nás čeká svatba .
O víkendu sme se kulturně obohacovali v centru Sydney, kde se pořádala výstava moderního umění a večer sme se byli podívat na nádherně nasvícenou Operu v rámci Vivid festivalu "Lighting the Sails".
Výstava moderního umění Biennale je v Sydney každé dva roky a byla vyhlášena jako nejlepší výstava v Austrálii a taky je s půl milionem lidí i nejnavštěvovanější.
Letos je na ostrově Cockatoo Island (čte se Kakadu), kde bylo dřív vězení a později továrna na výrobu válečných lodí. Celá výstava je zadarmo a na ostrov jede taky trajekt zdarma. A prohlídka ostrova se určitě vyplatí i bez výstavy.
Tady si Zdeno fotil, kde se dřív stavěli lodě.
Mě se z vystavených exponátů asi nejvíc líbil dřevěný model Hubbleova teleskopu v životní velikosti.
Taky byl zajímavě udělaný pohled na střechy domů v chudinských čtvrtích. Andrejka a pohled na prostředí v jakém bydlí víc než polovička obyvatel planety.
A nebo tady tohle, což mělo vypadat asi jako výbuch auta.
Jinak tam byla spousta dalších zajímavých exponátů a taky spousta, co sme ani vůbec nepochopili. Například klavír, co sám hraje, nebo 6 projektorů, kterou pouští dokola záběry ze života z čínské vesnice. Výstava je až do 1.srpna, tak zadarmo se to teď v deštivých dnech určitě vyplatí.
Ale mnohem víc se nám líbilo osvětlení a barevné nasvícení budovy Opery (Sydney Opera House). V rámci festivalu Vivid se stejně jako loni po setmění mění barva plachet na Opeře.
Bylo tam docela dost lidí, co si to fotili, protože to vypadalo naprosto úchvatně. Tady foto s trajektem.
Tady Zdeno, Peter, Rado a Andrejka, jak sme se kochali výhledem na nádherně osvícenou Operu.
A tady ještě jenom my dva před Operou.
S naším foťákem to bohužel nešlo tak dobře vyfotit, tak ještě pár fotek z lepších.
Myslím, že i na fotkách to vypadá velmi pěkně, tak si dovedete představit, jaké to musí být ve skutečnosti.
Je to spojené i s hudebními koncerty a nasvícené jsou i další slavné historické budovy po městě. A bude to až do 20 června, tak doufám, že se tam na to ještě mrknem před odletem domů 
.
Tak už sem tu na blogu napsal celkem 180 článků o našem životě v Austrálii a docela překvapivě to asi zajímá dost lidí.
Původně sem si začal tenhle blog psát jenom, abych si pamatoval naše zážitky z Austrálie a nemusel všem posílat emaily a nějak sem časem zjistil, že to čte čím dál víc lidí, co vůbec neznám. Docela je sranda, když někoho potkám tady v Sydney na párty a oni mě řeknou, že mě znají, že před odjezdem četli náš blog .
Chápu, že spoustu lidí zajímá, co nejvíc informací než sem do Austrálie pojedou, ale nejlepší co můžu poradit je, ať zajdou do nějaké agentury a tam se na všechno poptají. Pro tyto učely sem napsal článek Rady pro studium v Austrálii.
Jinak se mi zdá, že v poslední době na to psaní není moc času, ikdyž se furt dějí zajímavé věci.
Andrejka už se vrátila z Číny, ale ještě když byla pryč, tak sme si s klukama udělali super výlet po útesech kolem Maroubry, tak sem musím dát nějaké fotky.
Šli sme pěšky z Malabaru zpátky k nám domů na pláž Maroubra Beach a celkem nám to zabralo asi 2-3 hodiny.
Tady dole chytali nějací rybáři, ale byly docela velké vlny a vypadalo to, že je brzo nějaká smete.
Docela bylo ještě pěkné počasí a teplo, tak sme si ještě chtěli užít sluníčka. Teď už je docela chladno a pořád prší. Včera sem byl ještě surfovat, ale asi to bylo na delší dobu naposledy.
Tady kluci, co šli se mnou (Kuba, Tomáš, Peter a Pavel) u krásných skal.
A tady byl nádherný výběžek skály a pod ním asi 40m hloubka dolů. Docela to chtělo dost odvahy, tam vylézt, ale nakonec sme se tam všichni postupně vyfotili.
A ještě pár fotek z tohoto týdne, kdy byly na Maroubře obrovské vlny.
Tady dole je udělaný bazén, kam se chodí plavat. Teď byl celý zalitý pod zpěněnýma vlnama.
A nakonec ještě jedna surfařská. Bohužel to nejsu já .
Včera večer sme byli sledovat semifinále v hokeji a pak sme byli slavit vítězství na párty v Artarmonu. Tak doufám, že když už sou tak blízko, že to zlato zase vyjde.
Původně jsme plánovali, že pojedem na celý víkend na Gold Coast, ale nakonec sme to zkrátili a udělali si jenom takový malý výlet 200km na sever.
Stejně jako minulý rok sme si chtěli zajet na prodloužený výlet na Gold Coast. Ale rozhodli sme se, že pojedem jenom do Nelsons Bay, kde sem přesně před rokem zlomil svůj první surf.
Jsou tam nádherné pláže a taky bylo docela hodně teplo, takže jako první věc sme se šli koupat.
Prkna sme nechali doma a to bylo asi dobře, protože je možné, že bych ho tam zase zlomil. Byly tam docela velké a záludné vlny.
Tady fotka z našeho bárbekjů. Já s Andrejkou, Pěťo a thajka Tami.
A potom sme opět navštěvovali další pláže v okolí. Tohle je pláž u Fingal Bay, kde vede tenhle písečný pás až k ostrovu.
Když je příliv, tak je ten pás pod vodou, ale za odlivu se tam dá jít a z ostrova se teda stane poloostrov.
Pěkné prostředí a oceán. Vypadá to tam prostě nádherně.
A na závěr musím dát ještě fotku jak sme tu slavili Velikonoce. Já jsem Andrejku po ránu tradičně vyšlehal, ale na Slovensku to holt dělají jinak.
Jinak Andrejka teď zase jako loni odletěla na pár týdnů do Číny. A potom už jen dva měsíce a letíme zase domů do ČR, tak doufám, že nebudou v Evropě žádné problémy se sopkama .
Už sme strávili spoustu hodin a dní úklidem a vylepšováním našeho nového bydlení blízko pláže Maroubra, takže nebylo ani moc času na nic jiného.
Ani nějak nebyl čas sem přidat nějaké fotky, tak to musím teď napravit.
Tady já s Lukášem před naším novým barákem právě, když vyrážíme surfovat.
Tohle je náš obyvák s fotbálkem, projektorem a výhledem na ulici.
Tady holky v kuchyni vybalují nákup a připravují večeři.
Druhý pohled na kuchyni, jídelní stůl a dveře na zadní dvůr.
Andrejka s Markétou vzadu na venkovním posezení.
A Lukáš večer venku, jak trénuje na kytaru.
Tohle je večerní obyvák, když si promítáme film. Bohužel ve tmě to nejde moc vyfotit a s bleskem to vypadá bledě.
A nakonec ještě foto spokojené Andrejky v našem novém pokojíku.
Tento týden sem byl na surfu zatím jenom dvakrát, protože sem byl ještě dva večery hrát squash. A taky už se začíná pomaličku ochlazovat, ale v neoprenu je to pořád v pohodě. Tak uvidíme, jak to bude v zimě.
Po
dvou a půl letech sme se rozhodli změnit naše bydlení v Sydney a přestěhovali se zase dál od centra a blíž na pláž.
Docela dlouho jsme přemýšleli o novém bydlení, ale pořád sme se nějak nemohli rozhodnout, co a kam vlastně chceme. Nakonec tomu pomohla náhoda.
Jeden známý tu měl pronajatý barák, kam sme sem tam jezdili na návštěvu a když se rozhodl, že se vrací na Slovensko a tak sme toho využili a rozhodli se to převzít to po něm.
Nejvíc se mi líbilo, že místo v malém bytě blízko centra, kde je akorát moc lidí a aut, budem bydlet v baráku kousek od pláže.
Já už sem na tenhle barák na Maroubra Beach stejně jezdil docela často, protože sem tam měl v garáži surf a chodil na pláž surfovat. Například minulý týden sem tu byl pětkrát, protože bylo úplně nádherné počasí a super vlny.
Barák sme sice museli celý vyklidit, protože tam byl docela bordel, ale teď je to tu ještě lepší. Už sme si pořídili projektor, tak se po večerech díváme na filmy.
Taky nebudem bydlet sami, ale ještě se čtyřma dalšíma kamarádama. Zatím jsou tu dva a pak příjde ještě jeden pár. Ale to se ještě uvidí, jestli je to vlastně výhoda 
.
Sice to mám trošku dál do práce, ale zas je to lepší cestou. Nicméně jinak je tu všechno lepší. A autobus do centra jede stejně dlouho jak z Glebu a je to tu blízko obchodům a hlavně pláži.
Dneska odpoledne, když sem jel z práce, tak sem měl úplně super pocit, že jsme se rozhodli jet do Austrálie a že jsme tady.
O víkendu se uskutečnily na nejslavnější australské pláži surfařské závody a to sme si samozřejmě nesměli nechat ujít. A taky sem byl zvědavý, jestli sem se náhodou za ten rok surfování ještě nedostal na jejich úrověň
.
Po více jak 20 letech se na pláži Bondi Beach opět pořádali mezinárodní závody v surfování. A přišlo víc jak 30 tisíc diváků.
Byly to třídenní závody Boost SurfSho a nejlepší surfaři z celého světa soutěžili o 30.000 dolarů. Nejslavnější surfaři tu byli američan Kelly Slater a australani Mick Fanning, Taj Burrow a Owen Wright.
Fotek se mi bohužel moc nepovedlo, protože to bylo docela daleko, ale tady sem zachytil Kellyho Slatera, jak se rozjíždí.
Vlny nebyli zas tak dobré, ale bylo úžasné sledovat, co na tom předváděli. Aspoň sem zjistil, že se mám pořád co učit .
Byli sme tam společně s Liborem, Lukášem, Kubou a Markétou. A bylo nečekaně hodně sluníčka a docela velké vedro. A jelikož sme ani neměli opalovací krém, tak sme se trochu přismahli.
Když byl člověk blízko u pláže, tak ty vlny vypadají vždycky docela malé.
Ale to je tím, že je to pořád dost daleko a závodníci mezi vlnama ani nebyli moc vidět a tak bylo lepší to pozorovat z trávy z kopečka.
Po soutěži sme šli řádit do vln a večer byla rozlučková párty s Liborem, který letěl domů.
Podle těch mojich fotek to vypadá docela slabě, tak ještě pár od profesionálů, co sem našel na stránkách soutěže:
Kelly Slater, 9 násobný mistr světa a asi nejznámější surfer, jde na to na Bondi Beach.
A pár dalších fotek, co jsou s naším foťákem bohužel nemožné.
Navíc by sme na takovéto záběry potřebovali ještě vodní skůtr.
A taky vetší trpělivost .
A tohle je mladý australan Owen Wright, který celou soutěž vyhrál.
Protože v této soutěži aerial surfing jde o to, co borci předvedou ve vzduchu.
A na závěr ještě tohle foto – já a surfařské závody na Bondi Beach, abych měl důkaz, že sem tam fakt byl.
Úvodní stránka